Rozhovor s Martinou Končalovou, autorkou metody MFK

Jaký je ústřední motiv konference MFK?

Cílem konference je poznat, že lidský život je příběh. Každý příběh někdy bolí, někdy je těžký a má krkolomné zápletky, které mohou vyústit až v diagnózu. Příběh, který je takhle bolavý, však v sobě skrývá obrovskou hodnotu. Zážitek, který je pro lidi bolavý, totiž představuje odrazový můstek, který má smysl pro další posun.

Na co se mohou těšit letošní návštěvníci?

Letošní konference bude netradiční v tom, že nepůjde o příspěvky prostřednictvím prezentací a přednášek. Chceme představit pacienta v běžném životě. Jako člověka, kterému se něco přihodilo, a proto navštívil terapeuta. Pacient v MFK nejprve sdělí, co se mu stalo a následně dostane od terapeuta zpětnou vazbu o svých bolestech. Proč se mu to stalo a co se vlastně děje. Terapeut společně s pacientem začnou pracovat na postupu, jak situaci řešit. Pacient pak začne vidět svůj stav z jiného pohledu, jako posun, který ho někam provází. Na příbězích lidí je pak přímo vidět ta změna, která se v nich odehrává. Jejich problém je najednou daleko čitelnější.

Jakou formou tedy chcete konferenci pojmout, pokud ne jako přednášku?

V první řadě půjde o zhlédnutí filmových dokumentů o lidech, kteří to neměli v životě zrovna jednoduché. Tito pacienti i jejich terapeuti pak budou na konferenci přítomni pro následnou diskusi s diváky. Většinou budou přítomni fyzicky. S některými zahraniční pacienty, např. z USA či Itálie, se pokusíme spojit prostřednictvím videokonference.

Co může ještě člověk očekávat na konferenci v rámci doprovodného programu?

Veškeré příběhy budou provázet umělci ze Studia Oáza, kulturně vzdělávacího centra pro lidi s mentálním postižením. Na Oáze se mi moc líbí to, že u každého člověka objevují talent, který mu pomáhají dál rozvíjet, ať už jde o tanec, zpěv, výtvarné techniky atd. Na konferenci bychom rádi ukázali, že lidé s mentálním postižením umí vytvářet věci s takovou noblesou, až skutečně mrazí v zádech. Jsem přesvědčena, že i v tomto ohledu může konference každému přinést silnou přidanou hodnotu. Cena každého příběhu je obrovská a s MFK máme možnost poznávat tu krásu života, přes veškerou tíhu, kterou lidé zažívají.

Letos se jedná o druhý ročník mezinárodní fyzioterapeutické konference MFK. Čím se bude lišit od toho předchozího?

V rámci prvního ročníku jsme si kladli především za cíl prosadit témata, která se obvykle na fyzioterapeutických konferencích neřeší. Mezi ně patří například role fyzioterapeuta, co vše obnáší nebo jeho odměna. První konference byla hodně zaměřená na práci terapeutů a na jejich bolístky, které nejsou schopni říci nahlas, ale rádi by se o ně podělili. Konference měla velký ohlas. Lidé pochopili, že se mohou na konferenci skutečně něco dozvědět a diskutovat o věcech, které se jich přímo dotýkají. Letošní konference bude více zaměřená na pacienty a na jejich trápení a bolesti. Proto bychom je tam, jakožto hlavní aktéry, rádi pozvali.

Komu je tedy konference určena?

Je právě určena tentokrát úplně všem. Terapeutům, kteří mají své svízele, své pochyby s péčí o pacienta. A pak samozřejmě i tomu pacientovi. Oba dva se setkávají v ordinaci a stojí před nimi společný úkol, začít komunikovat, aby bylo možné problém řešit. Jeden od druhého požadují spolupráci a často nevědí, jak s tím naložit, když nemají ty správné informace a jeden druhému nerozumí.

Jakým způsobem se tato obvyklá komunikační bariéra řeší v MFK?

Pomůckou, která má jejich komunikaci usnadnit, je forma počítačového softwaru. Ten krok za krokem zpracovává důležité informace od pacienta i terapeuta. Metoda MFK bude na konferenci názorně představena. Diváci budou mít možnost poznat, jak se může komunikace změnit, pokud má terapeut po ruce takovýto nástroj.

V čem tedy přímo práce fyzioterapeuta spočívá?

Fyzioterapeut se především stará o svalový systém, který člověku umožňuje pohyb. Svalový systém je napojen na nervový systém, a tudíž díky těmto dvěma systémům vnímáme bolest. Jde o značně problematickou oblast lidského těla, jelikož bolest je těžko uchopitelná, pojmenovatelná a prokazatelná. Fyzioterapeut pak stojí před obtížným úkolem, vymyslet přesný plán řešení těchto obtíží. Zároveň je potřeba si uvědomit, že pro to, abychom byli schopní člověka ošetřit, musíme jasně pochopit příčiny bolesti. Co nám chce tělo svou bolestí říci. Pokud toto správně neidentifikujeme, pak můžeme upřímně řečeno napáchat více škody než užitku.

A v čem může v tomto směru pomoci terapeutovi metoda MFK?

Tato metoda je právě schopná terapeutovi pomoci ukázat důvod pacientových obtíží. Software je schopen pracovat s tím, kde se problém vyskytuje v pacientově těle subjektivně, a kde objektivně. Následně vyhodnotí, s kterými částmi je potřeba pracovat, ať už fyzioterapeuticky či cvičením, a které části ovlivnit nelze. Některá místa na těle jsou například strukturálně poškozená a není v silách terapeuta to místo napravit. Terapeut má však možnost podpořit celý funkční systém a tím odlehčit i strukturálně poškozené části těla. Diagnosticko-terapeutická pomůcka MFK má za úkol usnadnit terapeutovi orientaci v tom, proč tam ta bolest je, nebo proč už tam naopak není.

S jakými problémy vás pacienti nejčastěji navštěvují?

První problém, se kterým každá terapie začíná, je „já bolím“. Jde o bolesti zad, krku, hlavy, rukou, nohou, atd. Něco mě bolí, ale nevím proč – to je nejčastější zpráva, se kterou pacienti přicházejí do ordinace. Pak je druhá nejčastější zpráva „já bolím protože…“. Tady jde například o zlomeniny, nebo jiné strukturální poškození z dřívějška. Pro fyzioterapeuta je nejlepší možností, pokud lidi chodí na terapii preventivně. Nic je nebolí, ale chtějí vědět, jak na tom objektivně jsou, co se s nimi děje.

Mohu tedy fyzioterapeuta navštívit s jakoukoliv diagnózou?

Samozřejmě. Problém je, že diagnóza vždy představuje pro fyzioterapeuta toho strašáka. Jelikož terapeut nedokáže diagnózu vyřešit, řekne si například: „Ale já se nespecializuji na lidi s mentálním postižením, ani na lidi, kteří mají hemiparézy (ochrnutí), ani na lidi s vertebrogenními potížemi (degenerativní onemocnění páteře)“. Řekne si naopak, že se zaměřuje například na sportovce. Ale přitom si neuvědomuje, že i ten sportovec může být v tom soudku s nějakou diagnózou, která ho tíží. Já bych chtěla fyzioterapeutům konečně vysvětlit, že se nemusí specializovat na odborné diagnózy, ale že se musí zaměřit na funkci těla jako celku. Ta funkce je tam vždy. S jakoukoliv diagnózou přichází do ordinace i funkce, která je také poškozená, unavená, bolavá.

Často se mluví o fyzioterapii v souvislosti se sportovci, nebo s nějakým větším fyzickým zatížením. Jak tedy vysvětlit, že je fyzioterapie skutečně pro každého?

Často se říká, že je fyzioterapie jen pro někoho a že já jí nepotřebuji, že je jen pro bolavé lidi. To je prostě takový mýtus. A já tam vnímám ještě jinou dimenzi. Lidé, kteří jsou takříkajíc v symetrii, tak skutečně nebolí. To ovšem může znamenat i to, že mají napětí a zátěž pouze rovnoměrně rozprostřenou po těle. Ale ten problém tam na ně pouze číhá. Pak se někdy něco stane a tito lidé pak tvoří akutní příběhy.

Dnes se ovšem mnoho lidí vymlouvá na to, že přece každého někdy něco bolí – záda, hlava, atp. Jak to vidíte vy? Je občasná bolest normální?

Ten mýtus tady je a spousta lidí potom svou bolest vůbec neřeší, to je pravda. „Já přece ještě nebolím tolik, jako tamten druhej.“ „Tamtomu vyhřezla ploténka, mě ještě nevyhřezla.“ Ale pro fyzioterapeuta je ten stav lidí, kdy jsou na tom takzvaně ještě dobře, žádná struktura se jim zatím nezničila, daleko snazší na uzdravení. Takže já vnímám mýtus typu „já to zatím nepotřebuju,“ jako hodně slaboduchou výmluvu.

Takže se nedá říci, že jsou například některé profese z hlediska zatížení svalů rizikovější?

Všechna zaměstnání jsou riziková. Sport je určitě velmi riziková činnost z tohoto pohledu. Je tam vyšší riziko poranění. Ale jsou pak i zaměstnání, která na první pohled vypadají, že člověk nic nedělá, protože celou dobu například sedí. Jenže při sedu také zapojuji biceps, který je třeba i dvanáct hodin v křeči. Logicky má pak takový člověk zkrácené hamstringy (svaly zadní strany stehen). Takže některá zaměstnání budí dojem, že nejsou náročná, ale ve skutečnosti jsou některé svalové skupiny při tom „nic nedělání“ abnormálně zatížené. V jiném zaměstnání zas člověk zapojuje více jiných svalů, ale nedá se říci, že jeden je na tom lépe a jiný hůř.

Je tedy vůbec nějaké řešení, jak předejít bolestem svalů?

Jediné řešení je tělo udržovat v pohybu. Nemyslím tím kondičně cvičit. Nejprve je hlavně vždy potřeba začít ošetřováním. Dát svalu prostor, aby mohl pracovat. To znamená, že veškeré metabolity a toxiny, které jsou v tkáních vyprodukovány v rámci práce svalu, je potřeba dostat nějakou formou pryč. K tomu slouží měkké techniky typu – lehké masáže, masáž trigger zón, tender zón, atd. V této fázi se zpracuje sval, aby byl volný, pružný, normální. Fyzioterapie a masáže jsou právě v té první fázi velice podstatné. Potom může nastoupit trenér, který má možnost kondici a vitalitu svalu udržovat. Pak je teprve možné začít sval cvičit tak, aby byl schopen zátěž, která na něj všude číhá, zvládnout.

Fotografie: archiv MFK.