Dům potu

Ceremoniál řídí průvodce, který má na starosti veškeré přípravy. S několika pomocníky nejprve postaví z větví strukturu kruhového stanu širokého cca 4 – 5m v průměru, 1,5m na výšku a s dírou uprostřed podlahy. Směrem na západ od stanu postaví oltář ve tvaru želvy a za ním ohniště s kameny naskládanými do tvaru pyramidy. Základní skeleton stanu se pak zakryje dekami ve spirále, která začíná na levé spodní straně vchodu. Když  je vše připraveno, průvodce začne hrát na tamburínu a zpívat a strážce ohně podpálí dřevo. Od tohoto okamžiku nesmí nikdo kromě strážce ohně překročit čáru spojující oheň a stan. Poté čekáme na západ slunce (v našem případě strávíme čekání koupelem v řece Paranà).

Přibližně hodinu před západem slunce se naše skupina cca 15 účastníků shromáždí v kruhu. Průvodce stručně představí, co nás čeká a následně zpíváme mantry a tančíme sérii jednoduchých kruhových tanců. Poté se seřadíme do řady po levé straně vchodu do stanu, průvodce jako první, poté ženy, muži, někteří jsou zcela zahaleni, jiní mají plavky, nebo jsou zcela nazí. Poslední jdou hudebník a manipulátor s kameny. Byl jsem průvodcem požádán, abych hrál na buben. Jeden po druhém obcházíme stan, abychom neporušili čáru mezi ohněm a stanem, čistíme si hlavy a chodidla v kouři uhlíků a bylin a poté vstupujeme dovnitř. Je tady tma. Sedáme si kolem díry uprostřed a strážce ohně nám dovnitř podává prvních šest žhnoucích kamenů. Manipulátor je umístní do díry uprostřed a průvodce je posype bylinkami, které okamžitě shoří. Stan je naplněn kouřem a slabou rudou září. Průvodce nás požádá, abychom postupně řekli své jméno, jména obou rodičů, něco o nás a proč jsme přišli. Poté mluví a polévá kameny. Jedna z žen chce jít ven, ale průvodce jí to nepovolí. Začínáme zpívat, v mých rukou se ocitá buben a já se snažím držet rytmus se zpěvem. Po půlhodině zpěv ustane a dveře se otevírají.

V původní tradici temazcalu účastníci nesmí ceremoniál opustit před koncem. Náš průvodce nám umožní odejít, budeme-li se cítit opravdu špatně. Když se dveře otevřou, podám buben, lehám si naznak a pokouším se nabrat trochu chladu ze země. Trpím. Moje španělština není na moc dobré úrovni a tak si nejsem jist, zda jsem rozuměl správně, když průvodce před ceremoniálem říkal, že nás čekají čtyři kola (neboli puertas = „brány“, jak jim říká). Trpím a doufám, že jsem nerozuměl správně. Bohužel rozuměl.

Otevřenými dveřmi dovnitř připlouvá dalších šest rudých kamenů, teplota opět stoupá a průvodce se mě ptá, zda chci dále hrát na buben. Ze země hrdinsky odpovím, že můžu hrát dál, nebo svou funkci přenechat někomu jinému. Buben tedy putuje do rukou někoho jiného a já zůstávám na zemi. Vstupujeme do druhé brány a mě začíná opravdu znepokojovat tlak ve spodní části břicha. Postupně si uvědomuji, že čekají-li nás ještě další tři brány, do konce to opravdu nevydržím. Mé konečné rozhodnutí je vrátit tekutinu Matičce Zemi rovnou ve stanu. Poněkud se mi uleví. Mezi druhou a třetí bránou krátce nejspíš ztrácím vědomí. Bolest stoupá a touha být venku vytěsní jakoukoliv jinou myšlenku z mé hlavy. Třetí brána je Jih a Oheň, krátká a hodně, hodně horká. Dokonce i podlaha začíná být nepříjemně teplá. Lidé kolem zpívají a já se s malým úspěchem snažím připojit. Několikrát se pokouším posadit, naprosto bez úspěchu. Přestávám vnímat svět kolem a jediné na co jsem schopen myslet je bolest a touha být venku. Když procházíme poslední bránou, mé nosní dutiny se otevírají a začínám smrkat ostošest. Ležím tam, pokryt bahnem ze sekretů mého těla a nemám daleko k pláči. Zpěv ustane a průvodce nás pouští ven ve stejném pořadí v jakém jsme vstoupili, přicházím tedy na řadu mezi posledními. Účastník, který sedí přede mnou, se rozhodne zůstat ve stanu poněkud déle a brání mi v odchodu. Nyní začínám opravdu vzlykat a pokouším se zeptat, proč nemůžu jít ven. Mé rty nejsou s to artikulovat ani v mateřštině, natož španělsky. Někdo se slituje a pomáhá mi ven. Po dvou hodinách ve stanu konečně na čerstvém vzduchu a pořád naživu.

Oheň doutná, všichni leží na zemi před vchodem do stanu. Kdo se chce do stanu vrátit, nesmí se mýt, ani pít vodu. Propásl jsem chvíli, kdy bych si opravdu vychutnal mytí studenou vodou, začíná mi být zima a tak se přesouvám blíž k ohni. Cítím se příšerně, ublíženě a takřka rozčileně. Pojím trochu ovoce, napiju se vody a lehám si do stanu špinavý. Druhý den ráno se umeju ve vodách Paranà a popovídám si s dalšími účastníky o zkušenosti předchozího večera. Sbalíme věci a jedeme se společně vykoupat k liduprázným vodopádům uprostřed lesa. Sprchuji se nahý v proudu vody a pak odpočíváme. Čas uplynul, rozloučili jsme se s dalšími účastníky a vrátili se do našeho dočasného domova.

Tradice temazcal pochází z Mexica a ceremonie, které jsem se účastnil, byla přizpůsobena místním a osobním potřebám. Jsme na severu Argentiny, jen pár kilometrů od Cataratas del Iguazu, největšího systému vodopádů na světě. Vzduch je horký a vlhký, les zelený a divoký a půda temně rudá. Kousek za vodopády se setkávají dvě řeky (Paraná q Iguazu) a tři státy (Argentina, Paraguay a Brazílie). Síla přírody je zde téměř hmatatelná, žádné překvapení, že kult Pačamama, Matky Země, je zde tak živý a to nejen mezi indiány.

Symbolika a cit pro detaily jsou v ceremonii temazcal nesmírně důležité. Směřování východ-západ odpovídá běhu slunce, oheň koncentruje energii slunce do kamenů a směřuje ji do stanu, který reprezentuje vejce, nebo dělohu. Oltář ve tvaru želvy, mezi ohněm a stanem slouží k očištění nástrojů používaných během ceremonie. Čtyři cykly polévání kamenů, neboli brány odpovídají čtyřem světovým stranám, čtyřem živlům, nebo čtyřem fázím měsíčního cyklu. Ale většina z toho není řečena nahlas, veliká část symboliky záleží na osobnosti průvodce a na charakteru skupiny.

Temazcal je očistná ceremonie, ale jejím primárním úkolem není očistit tělo. Na začátku jsme dotázáni, proč jsme přišli a na čem chceme během ceremonie pracovat. Může to být fyzická, nebo psychická bolest, špatné vzpomínky, nebo vztahy, neštěstí, nebo cokoliv co budete chtít. Dle mého názoru bolest, kterou cítíte během ceremonie a schopnost tuto bolest překonat společně s touhou změnit něco ve svém životě a tohle všechno sdíleno s dalšími lidmi má velikou očistnou sílu. Nemluvě o tom, že dvě hodiny intenzivního pocení vskutku vyplaví spoustu toxinů z vašeho těla.

Sauna a temazcal mají hodně společného, stejně jako spoustu rozdílů. Evropská kultura sauny představuje fyzicky čisté místo, ale příliš se nestará o toky energie. Je to místo odpočinku a tělesné slasti, smyslem sauny není způsobit bolest, nýbrž užívat si. Temazcal způsobuje fyzickému tělu utrpení, je to především léčebný a očistný proces. Tělo se pokrývá blátem a prachem, ale duch se čistí. V sauně můžete dělat prakticky, co chcete, v temazcalu existuje spousta pravidel o tom, co dělat a co ne. Saunu si užíváte dle vlastního přání, temazcal sdílíte. Nicméně, obě tradice slouží k očistě, ačkoliv každá dle požadavků vlastní kultury. Jediné, co se vůbec neliší je vztah k penězům. Máte-li stan, nebo saunu na zahradě, anebo přítele, který tím disponuje, máte to zdarma, jinak je potřeba zaplatit.

Zítra opouštíme tento kraj za novými zážitky. Ceremonie temazcalu byla silná zkušenost, když jsem se vyhrabal ze stanu, nedokázal jsem si představit, že bych si to chtěl zopakovat. Čas plyne a již dnes není mé rozhodnutí tak silné jako včera. Zůstávám otevřen čemukoliv, co na nás čeká v zemi Pačamami.

Autor Ján Polák (text – foto) – děkujeme.